Texty

Single svět

(David Bartoš/David Bartoš) ; červen-červenec 2016

 

Dneska je to jasné, dnes zůstane sama.

Tohle děvče krásné, usne s plyšákama.

Místo vzkazu v lahvi jenom Rulandské šedé,

oči jsou uplakané, tváře jsou bledé.

 

Nad její hlavou temné mraky plují,

kartáčky se vyhazujou, ty se nepůjčují.

Život to jsou jenom odpálené míčky,

otevřít flašku vína, zapálit vonné tyčky.

 

Ref :

V malém bytě, malém domě.

Prázdná flaška od lahváče.

Na schodech si sedí po tmě,

máte pravdu, trošku pláče.

Na facebook pár vět : “to je můj single svět.”

 

Všechny malé věci dá do plíšků od piva.

Času, kdy je sama, promptně přibývá.

A svědomí se schová do korkové zátky.

Kam ten čas tak běží, ať se vrátí zpátky.

 

Co si navařila, tak sní i s oblohou.

Holky to jsou chudinky, ty za nic nemohou.

Chlapi to jsou svině s verlybářským prutem.

Šeptala miluju tě, vypadlo to uchem.

 

Ref :

V malém bytě, malém domě.

Prázdná flaška od lahváče.

Na schodech si sedí po tmě,

máte pravdu, trošku pláče.

Možná je čas na změnu, položit muže na ženu

 

A tak se hezké holky, tady pěkně suší.

Pijou lightku colu a pojídají sushi.

Jenže rána jiná včera jako dneska.

Nezůstane sama – pípla smska.

 

Ref :

Ref 2

V malém bytě, malém domě.

Prázdná flaška od lahváče.

Na schodech nesedí po tmě,

už je dobrá, už nepláče.

Možná byl čas na změnu, položit muže na ženu ….

Můj počin na zakázku :) .

Kamarád mě poprosil, zdali bych nesložil titulní píseň pro festival Divadlo v parku. Už vím, že nejsem předurčen pro oslavné chorály. Vzal jsem to tedy po svém, možná komorněji, než by bylo zdrávo. Prvně jsem ji zahrál pro kamarády, kde jinde, než na teambuildingu našeho divadla.

 

Před oponou, za oponou (Eva si sedla do první řady)

 

(David Bartoš/David Bartoš), květen 2016

 

 

Eva si sedla do první řady,

vzala si telefon a vypla si zvuk.

Dneska to bude teď a tady,

verše a písně, prkna a hluk.

 

Malinké hlediště, sedačka polstrovaná,

jedna slečna našla milého svého.

To se tak někdy slečnám stává,

ve světě programů a v kouzlu předplatného.

 

Magická místa vzdálená na hony,

velké to slovo napsáno brkem husím.

A Evě šeptají milenci z Verony,

zápletka, konflikt – to tam být musí.

 

Ref :

Před oponou za oponou stát nikdo nesmí!

To je tvůj celý svět, to je tvůj vesmír.

Kam tvé kroky vedou ?

Buď mým režisérem, buď mou nápovědou.

 

A potom ta paní opřená o dveře,

pobledlá ve tvářích, zvláštní to žena.

Hrejte o lásce, pýše a nevěře,

na dveřích cedulka s nápisem tréma.

 

Cesta ke slávě úspěchem dlážděná,

psaly agenturní zprávy.

Padá hvězda, třesou se kolena.

Budeš-li chtít, můžeš ji vyzvednout z trávy

 

Ref :

 

Eva si sedla do první řady,

velký je svět, ale je větší je touha.

Tohle je továrna na nápady,

vedle Moliéra a G.B. Shawa.

Ref.

—-

Roztála

(David Bartoš/David Bartoš)

červenec 2016

Koupil jí pití tak za dvě stovky,

do šuplíku skládal plíhalovky,

aby roztála.

 

V tomhle tom světě sbaliti ženu,

vzal ji na radnici i na haldu Emu,

aby roztála

 

Jenomže osud ten vystřelil prakem,

našla si spoj a odjela vlakem,

do neznáma.

 

A tak sedí doma a není mu hezky,

přehrané písně, nedošlé esemesky,

z neznáma.

 

Tahleta píseň, stopáž minuta třicet,

co ještě říct, co zazpívat více,

snad že roztála.

 

jinde roztála …

jedna z mála …?

—-

Mám spousty přátel, co nemají vlasy

 

(srpen 2016)

 

Mám spousty přátel, co nemají vlasy,

spadly jim na zem, když byli velcí.

Měli dost práce a starostí asi,

to se tak někdy stává přeci.

 

Maj velké ženy a malinké děti,

hlava je plná, ale jsou hodní.

Slunko si s nimi po ránu letí,

životem kráčí den po dni.

 

Ref :

Odešly lásky,

plešatá hlava jim na šíji sedí s velkým broukem.

Na čele vrásky,

to se stává, když kolem kadeřnictví jdou obloukem.

 

Mám spousty přátel, co nemají vlasy,

jiné věci ze sna je budí.

Měli dost práce a starostí asi,

ale velké srdce tluče v mezihrudí.

 

Ref :

 

—-

V posteli si místo vymění

(David Bartoš/David Bartoš) , červenec-srpen 2016

 

V posteli si místo vymění,

on jde spát na kraj, ona u stěny.

Prsty se jim mlčky propletou,

ticho se line planetou.

 

Na stolečku knížka složená,

pyžamo šité pod kolena.

Okno otevřené na škvíru,

venku Měsíc, mluvčí Vesmíru.

 

Ref :

Ono je záhodno natřepat polštáře,

nebo spát narovno, potom se ukáže,

co je čeká.

Čtyři nohy, jedna deka.

 

Některé věci nechat na příště,

postel velká jak frankfurtské letiště.

Ať jsou chladná, nebo teplá rána,

někdo bosí, někdo s ponožkama.

 

Ref :

 

Ráno probudí ji nejvíce,

hřmotný zvuk varné konvice.

U snídaně si pak rozmyslí,

mléko sypané a nebo do musli.

 

Ref:

 

—–

 

Prvně nahrát, pro radost :) 4.7.2015

Švehlova kolej byla pozoruhodným místem, nejen tím, že byla umístěna na Žižkově, ale taky svou hudební místností. Hudební místností s atmosférou. Člověk se musel zapsat, požádat o klíč k velkým těžkým dveřím kolejbabku, která byla mnohdy zcela jinak žánrově naladěna než vy. A právě na Švehlovce vznikaly prvotiny, mé rané písničkářské počiny, bez jakéhokoliv vedlejšího záměru. V té místnosti, které dominoval starý ne zcela dobře naladěný klavír, jsme taky začali zkoušet mé písně v duu a to s kamarádem, a dnes úspěšným novinářem a redaktorem, Honzou Brodníčkem. Bylo to dávno, relativně. Zkoušky byly většinou v pátek a jak šel čas a sehranost byla víceméně precizní, uchýlili jsme se k první nahrávce. Záznamu ryze amatérskému, na mikrofon zabudovaný do notebooku, zaznamenáno programem, který měl suma sumárum asi 2 megabajty. Měli jsme naše první MPtrojky. Začal jsem je věšet, na internet. Od té doby už přešlo spoustu dní, hezkých i těch ne zcela povedených, vzniklo hodně písní, já jsem v Ostravě, Honza v Praze, už léta. Vyzkoušel jsem si – a doufám, že se do něj zase někdy vrátím – nahrávací studio. A tak možná z nostalgie, ale taky pro radost jsem si pořídil zase domácí nahrávku, pravda je trochu lepší kvality, než byla tehdy, ale má vše co by měla správná písnička nahraná jen tak mít, počáteční euforii, ale i nespokojenost, ale hlavně radost z toho, že je tvořeno. Nahrál jsem ji na starší kytaru, jako tehdy. Ale je novinkou, zase jsem posbíral pár dílků skládačky a rozhlédl se kolem sebe.

A jestli bych chtěl vrátit ty chvíle, kdy jsme byli bezstarostnější a ti dva, tři lidi, co si nás občas přišli do té hudební místnosti poslechnout hltali naše texty? …asi už ne, protože ten notebook už se dávno zkazil a koneckonců, ta kolejbabka by mi už nezapůjčila klíče.

Hezký poslech a nahrávejte si!                        D.

Potkal jsem anděly…   květen 2015

 

potkal jsem anděly,

nespadli z nebe,

neměli ochranou hůl

ale máme řidičák, dnes svezeme tebe

no tak si pospěš, koncert začíná v půl

 

neměli plášť natožpak křídla

o svatozáři nemůže být ani řeč

ta holka je křehká jako bubliny z mýdla,

je v první řadě tak za ní teď běž

 

ref :

než tě zase mine

tak dlouho tě známe, věř nám

dneska to bude úplně jiné

a naděje ta jako poslední prochází dveřma

 

krabičku záchrany

pravidla moštárny a tabletky hořčíku

večer se jako hermelín naložit do vany

a mocní pánové zatáhnou za kliku

 

ona vypije dvě deci čaje,

cukr vysype z pytlíku

potkal jsem anděly, prý každý má je,

ale co uděláš, to neseš si na triku

ref.

 

potkal jsem anděly, nepřišli z nebe

a tak jak to dělají

nazpátek my nesvezem tebe

hezky s ní počkej a zpátky tramvají

 

ref. 

 

Jak přišel open mic do Ostravy :)   20.5.2015

Přivést open mic do Ostravy byl hodně spontánní nápad. Urodil se někdy při podzimu roku 2012. Roku, kdy všichni bláznili s koncem světa. Zatímco všichni propočítávali, kdy to přijde, někteří skupovali zásoby, já si lámal hlavu s dramaturgií prvního večera. Taky jsem se bál, zdali provedu nebo neprovedu publikum pořadem, který v Ostravě doposud nikdo nikdy neviděl. Slovíčka “prostě” a “vlastně”, obava, panika – VYHNOUT SE OBLOUKEM!

Je květen 2015, uběhlo spoustu malých a velkých dní, poslechl jsem si nespočet písní. Vím, jak zní potlesk, který člověka pokorně posune dopředu. Vím, co je to zdravý strach, vtip, poetika, ale i melancholie a osobní výpověď. Před sebou mám dramaturgii šestadvacátého open micu. Už se tolik nebojím a jsem rád, že tehdy ten konec světa nepřišel!

Hezké poslechy!   D.

 

Domino  25/4/2015

 

dneska je přáno těm, co pravou nohou vstanou

na snídani tisíc kalorií

slibujem, živého vás nedostanou

a mrtvého vás nezabijí

 

na každého prý se vaří voda

a každý se časem ovíní

pak tě jímá stesk a nepohoda

a ze zoufalství voláš věštkyni

 

ref1 :

po chodníku kráčí jedna slečna

prý to tak končí, začíná

musím teď odejít, ale jsem Ti nadmíru vděčná

a ťukla do kostky domina

 

holky dívají se zase do zrcadla,

kontrolujou křečové žíly

a vedle mě zas jedna z nebe spadla

a prý že andělé se neúčastnili

 

a tak se to v tom životě motá,

do kupéčka přistupují

na koho tu čekáš, vlastně jooo na Godota

a ani se nesezují

 

 

 

 

 

 

O zpívání srdcem a o včelách     6/4/2015

Na čtyřiadvacátém ostravském open micu dohrála hudba. Skončil se večer pod kterým se hrdě podepisuji a přidávám – opět jiný a neopakovatelný. Rozmanitost, snad vtip který padl na úrodnou půdu, písničkář, jež nesl své klávesy přes celou Ostravu a bez obalu. Ale taky čtyři kluci, kteří s novým ro(c)kem zasedli akusticky. A závěr? …vskutku jak má být. Jano Svetlan Majerčík, charisma a skromnost. Písničky od srdce, ta nejčistší kytara a obtisk do publika na dobu ne krátkou.

A že písničkáři bezprostředně po koncertě nemizí je v Ostravě samo sebou. Zasedli jsme na okraj pódia a hráli. Tahle utkvěla….

…”som človek a stal som sa bdelým”…



Tak ať Vám utkví jen to dobré. Mějte se a hrejte! D.

 

 

O meruňkové kofole a o tom, jak jsem ukradl písničku   3/4/2015

Divadelní improvizace, propadl jsem jí. Repliky, verše, písně – vzniknou a zaniknou. V jednu chvíli, v pravý okamžik, pro zasmání a dobrý pocit. Někteří si je zapamatují, nikdo si je většinou nezapíše. Čeká se, až vzniknou jiné, lepší. Pořád dokola – inspirace, legrace a kreativita, díky za to.

Kofoly, mám je rád až poslední roky a teď jim opravdu nedělám reklamu :-) . Spousty příchutí – inspirativní, kreativní. Objevil jsem meruňkovou, znáte ji? …je nejlepší! Vím zatím o jediném místě na celé planetě, kde ji mají, v obchodě na opavském Východním nádraží – 500 ml, plast, studená nebo nestudená….

A k tomu všemu vyvstal refrén z impro písničky, kterou jsme vymysleli na teambuildingu tam daleko ve Slezských Beskydech. Skladba, která měla pomalu upadat v zapomnění. S tužkou, papírem a meruňkovou kofolou jsem dopsal sloky. S potěšením oznamuji, že jsem porušil pravidla divadelní/hudební improvizace a zvěčnil refrén, který měl zůstat zahrabaný v podhůří.

Tak Vám přeji, ať si občas něco zapíšete….

 

Každý má svou spřízněnou duši

 

ref :

každý má svou spřízněnou duši

a ta to tuší, já to vím

 

1.sloka

ať je to tak a nebo tak

ať ti šlapou na kotníky, šplouchá na maják

paní za pokladnou dá ti jistě slevu,

do velké knihy píše, sám už nebuď

 

2.sloka

zbytky od oběda dáš si na večeři

na dveře klepou Ti, co v tebe věří

říkají pojď, těš se na příště

rozhrnou oponu, hleď! jeviště

 

ref2x

 

3.sloka

poslední slza uschne na peřině

a její ruce spřáhnou se v jejím klíně

některé večery jsou na kofole

tak nebreč a vstaň, bude to méně bolet

 

4.sloka

a svědomí válí se pod topením

pojď na rozcvičku, to se hodně cení

poté si připijeme na zdraví

pozdrav obtisknem do pěny od kávy

 

ref2x

 

 

 

Povězte mi, prosím, pane Coelho  15/2/2015

 

láska a pýcha jsou dvě sestřenice,

které si sedly přímo k mému stolu

rozřízly hrudník a vyfoukly plíce

a pak už to jde jenom dolů

 

jedna jak druhá rozhazují slova,

ta schovaná jsou třeba pod víčky

dýchá se hůř a brečí se znova,

říkaly ve špitále sestřičky

 

povězte mi prosím pane Coelho,

nebo jak se to Vy vlastně čtete

dříve prý člověka více to bolelo,

ale teďka už to snáší lépe

 

láska se mozkem zapnouti nedá,

musí přijít srdeční sval

krev tryská od rána do oběda

a pak chvíle kdy si se bál

 

nakonec dají ti na spaní prášek,

slibujeme bude to ráj

druhý den za trest přebíráš hrášek

a na stole je hořký čaj

 

povězte mi prosím pane Coelho,

nebo jak to lidé vlastně píší

dříve prý člověka více to bolelo,

ale teďka se to léky tiší 

 

co říci závěrem citátů fůra,

odmítejme rezignaci

v popředí kráčí mozková kůra,

ale srdce ta se nevytrácí

 

 

Zpětné vazby při pátku                      3.2.2015

Myslel jsem, že fenomén nádražních hospod a restaurací pomalu odplouvá, vychází z mody, je out. Mýlil jsem se a jak! Poněkud mastně se prezentující odér nádražní hospody – vcelku zaplněné hosty a štamgasty topící se v olejových kapkách – na opavském Východním nádraží je nejen do nosu bijící. Příště musím jít naokolo, zaručeně. Obejdu zlozvyk, vyhnu se nemoci, ze které se málo kdo vyléčí, pátek co pátek.

Na ten vjem jsem ovšem rychle zapomněl. Slečna, která přistoupila do vlaku listovala Nesnesitelnou lehkostí bytí, místy sledující okolí včetně mě. Moje bytí a myšlenky byly daleko těžší, nekunderovské. Přemýšlel jsem o zpětných vazbách, hlavně těch hormonálních, jdou vůbec pochopit…trošku panika, ale furt to bylo ještě dobrý. A navíc přišla, a ještě ten den,…ano ta zpětná vazba poněkud nemedicínská, od diváků. Hudba a divadlo jsou “nemoci”, ze kterých se vyléčit nechci, byla by to veliká škoda!

Nechť se vám všechno propojí a život je snazší! D.

 

Anička 16/1/2015

 

Anička už po zdech nepíše

svět se zdá být příliš nevelký

ve jménu proroka či Ježíše

sebrali křídu, taky pastelky

oni totiž řekli jí

až půjdeš, tak se koukej na špičky

a co se smí, co nesmí

guláš mají v hlavě Aničky

 

Anička už po zdech nepíše

bojí se, dostane přes pusu

svobodu oblékli do negližé

jako samý vrchol nevkusu

oni totiž řekli jí

půjdeš-li, koukej se na špičky

co se smí, co nesmí

v hlavě mají guláš Aničky

 

 

 

 

 

Vyrážíme do nového roku   4/1/2015

Je po půlnoci, jsem čtvrtý den v novém roce. Byla práce, starost i zábava, jako v tom minulém. Ale pevně věřím, že v tomto to bude mnohem jiné, lepší. Vyrážím do nového roku, do roku, kterému mnozí předpovídají, že bude klidnější…moc bych si to přál. Míň starostí, žaludek ať tolik nešplouchá na vodě. Rok, ve kterém si budou pánové nahoře dělit svět na dvě půlky? ….. nejspíš trochu ano. A první dny mého nového roku s patnáctkou na konci, roku kdy mi bude třicet. Nebyly špatné, slyšel jsem dobré věci, písně, ty zahřejí, sednou na srdce, na síně i komory. Vypadá to, že jsem vykročil šťastně, alespoň co se Open Micu týče. Byl smích, radost, pousmání, zamyšlení a prý jsem byl vtipný, velikeré díky. Písničkáři jsou i v roce 2015, živí a zdrávi. A taky bych si přál, aby tenhle rok byl legrační, aby smutky z toho minulého neproklouzly dveřmi, které se dovírají.

Je po půlnoci, jsem čtvrtý den v novém roce, bez plánů. Žádný scénář, jen divadlo, poprvé letos…..pak práce a pak kdoví…vlak, jen tak, uhánět, ale kdeže….jít s rozvahou, a kéž by s čistou hlavou. Opožděně PF 2015! Smějte se!

D.

 

 

 

 

…„29“…       30/11/2014

„Jsem o rok starší a moudřejší než jsem byl.“ S dovolením jsem si vypůjčil část textu pana Nohavici. Platí vždy?…zdaleka ne. Jsem deset let v dospělosti, rok před třicítkou, čtyři roky před kristovými léty.Někde jsem se dočetl, že patřím ke generaci tzv. Havlových dětí (r. narození  1984 – 1996, do školy šly po revoluci). Spoustu obměn, jedno číslo. Jaký si to uděláš,takový to máš (většinou tedy bez stříbrného podnosu). Inu každý svého štěstí režisér. Je hodně věcí, které nevím a vědět nebudu. Když mě něco napadne, snažím si to zapsat, ale pokaždé mi něco uteče. Je mi 29 let, pokaždé se mi podařilo odhadnout dobu vaření špaget a doposud jsem neměl cigaretu v puse.

A ten rok?…dvacátý osmý..Zvláštní….dal bych si ho znovu? …spíše ne. Nahoru dolů, spoustu zážitků a překvapení, i těch nemilých. Velká i malá podia, spoustu lidí, skvělých lidí. Ale i takoví co jeden den říkají, naslibují, ale vzápětí je to všechno jinak. Nemyslel jsem, že se to děje toliko v dospělém světě – děje a hodně, unavuje mě to a dost.  A zdraví? Je jedno, není za něj náhrada, není hodnota, která by se prodrala dopředu a dorovnala jej ve vedoucí pozici. Schází-li, je to nemilé, je v širokém zájmu každého si ho udržet.

Ale přeci jen trošku veseleji. Po sloce totiž může přijít refrén, který nečekáte. Slovní obraty,kterými si získáváte lidi, i to se někdy stává. Stává se taky to, že minimálně tři hodiny týdně děláte divadlo, rozesmějete, byť kamarády, a někdo přátelé, někdo vám každý týden tleská. Je dobré zažívat úspěch. Ale i ten vás nemusí těšit, když se to přepískne a den za dnem tak jak běží, nemá zkrátka 48 hodin, to už moc dobře vím. Je dobré zpomalit.  A já přátelé mnohokráte děkuji za přání, za přečtení, poslechnutí, budu se těšit nejlépe živě, o to tu běží. …ale v tom roce následujícím, alespoň za sebe, zpomaluji a to o dost..:-),  o to to bude lepší…     David

 

 

Slyšel jsem Wham, není cesty zpět… 25/11/2014

Konec listopadu, že by došla témata ?…dohrála hudba? …všechny repliky řečeny?….ale zdaleka ne, jen se blíží Vánoce. A já se v tomhle příspěvku tak trochu zařazuji bok po boku výlohových dam s nákupní horečkou, které brouzdají jako A(a)ndělé po A(a)rkádách, nakupují a nakupují. Zatím nic nekupuji, neřeším, píšu.

Dneska jsem poprvé slyšel Last Christmas od Wham, jeden z mých hlavních atributů – startovačů Vánoc, není cesty zpět. Celkem melodická a chytlavá píseň bývalé kapely Georga Michaela nás teď bude provázet den co den. Úderem Štědrého dne nám poleze na nervy, rok si od ní odpočineme, aby se zase za rok vrátila. Ale chytlavost a výsluní od roku 1984 by se měly ocenit. Ovšem nabízelo by se také říci: “Čert je Wham,” ba ne, mě se to celkem líbí, přiznávám, ale přeci je ještě brzo.

Hudba a Vánoce jdou ruku v ruce, abych tak řekl, globálně. Ale každý má k tomu ještě ten svůj – soukromý –  spouštěč, upozorňovač, že to přichází, ať už má vztah k Vánocům jakýkoliv. Kdysi jsem to už někde nadhodil a není žádným tajemstvím, že Vítkovice moc vánočně nežijou, žádné velké přípravy a oslavy, až na jednu výjimku – POTRAVINY U MARKA (s podtitulem : “Vykupujeme zlato, domy, byty”). Ve chvíli, kdy majitel před obchod nainstaluje svítícího Santu a pár sobů, poněkud kýčovitého vzhledu, je to všem jasné, Vánoce za dveřmi….

Nebyla ještě ani první adventní neděle, věřím tedy v rozumnost rádiových playlistů, doufám v to, že Marek nechá ještě chvíli padat prach na soby a na Santu, zatím to vypadá dobře, není to ještě úplně naruby….ale jak by řekl (zazpíval) Jan Burian “Zas budou Vánoce….. ”

D.

Co všechno můžu…  17/11/2014

Dneska jsem byl v práci, jako mnozí z nás, překvapivě mi to dneska tolik nevadilo. A po práci? Kdybych si vzal jakýkoliv časopis, knížku či divadelní hru a kdekoliv si četl, či dokonce někomu předčítal, tak můžu. Kdybych chtěl v kavárně v centru sednout ke klavíru (což se mi zřejmě nepodaří, jelikož sen naučit se hrát na klavír se pomalu rozplývá) a zahrát Krylova Bratříčka, či alespoň zpívat vokály, tak můžu.

A víkend? Měli jsme dvě zkoušky s naším souborem improvizačního divadla. Lítali jsme po jevišti, slovo za slovem, osobitě improvizovali, co nás jen napadlo, bez cenzury. Ve čtvrtek máme premiéru, můžeme říct komukoliv, pozvat koho chceme. Taky jsem dopsal dva texty, zavěsil je na internet. Dokončil povídku, poslal ji ségře, bez obav.

Je 17. listopad 2014 a výše uvedené (ale samozřejmě spoustu dalších věcí) zkrátka můžeme, nic nám nebrání. Samozřejmě výměnou za pokoru a odpovědnost za své činy a jednání. Měli bychom si toho nad míru vážit. Strážit si ty zdánlivě malé příležitosti k seberealizaci. Nikdy totiž nevíme, zda za rohem nečeká někdo, kdo by mile rád třískl víkem od klavíru…

D.

 

 

 

 

Až mi bude sedmdesát let    11/2014

 

až mi bude sedmdesát let

budu číst knížku, co má omšelý hřbet

a vzpomínat, koho jsem potkal

 

bude jedna cesta žádné zpět

na všechno počkám, nic nebude hned

a vzpomínka jak černobílá fotka

 

budu déle spát, možná zasněný

dívčí jméno, natož příjmení

v paměti se hůře nalézá

 

ve vodě po kotníky budu stát

na svůj věk výšku mít tak akorát

a v puse zubní protéza

 

ref : Laj la la laj

laj la la laj

laj la la laj

loďko pluj a muziko hraj

 

starý harmonikář opře se do měchů

a moudrý muž kouká se na řeku

a ví víc, než kdy chtěl

 

jeho paní, ta už prošla branami

tam kde se platí mincí a né kartami

ale čas tam není na příděl

 

ref

 

až mi bude sedmdesát let

budu mít nálepku starý pán a kmet

za sebou chyb, bude jich na tisíc

 

ve svraštělé dlani čáry života

jedna do druhé se zaplétá

konečkům prstů vstříc

 

ref

 

Všichni se sejdeme na přepážce      9/2014

 

dají ti kabátek na čtyři knoflíky

a navlečou nohy do erárních bot

svět zdá se být maličký, ale pořád dost veliký

někdy je bizarní jak reklamní spot

 

potom té slečně sudičky vetkaly

řekly ji krásu, tak tady ji máš

jenže se do jedné jak trumpety ztřískali

byly tam panáky, pivo a guláš

 

ref :

a potom ta slečna bere tě za ruku

a říká ti jedním mžikem

ač nemám jistotu ba třeba záruku

tak utečme spolu před hrobníkem

 

na trávě v nebi, na schodech v předpeklí

tvoří se dlouhé, předlouhé fronty

andělé ďáblové, co odněkud utekli

víno je z krabice a kouří se jointy

 

hrajou si ruletu a o velké piano

ztrhla se opravdu veliká rvačka

kdopak z nás tuší, co po nás zbude tu

až zhasnou se světla a zmáčkne se páčka

 

ref 1x

 

tak se nám píšou životů stránky

všichni se sejdeme na přepážce

je celkem jisté, že životní schránky

se do jedné vyperou ve stejné pračce

 

ref 2.

a potom ta slečna bere tě za ruku

a říká ti celkem nahlas

ač nemám jistotu ba třeba záruku

tak myslím si že ještě není tvůj čas

 

Kniha      2/11/2014

Kniha, mnozí ji mají stále při sobě, je jejich součástí. Různé tloušťky, formátu, v pevné vazbě či pružně – časopisově. Jedním dechem přečtené, ty, ke kterým se po letech vracíme, ale i ty nikdy nedočtené. Po kapsách, v batohu, v ruce místo mobilu. Omšelé, ale i nově vypadající byť bez obalu, aby se převážením nepokrčil. Lidé cestují z knihami, v tramvaji, vlakem a čtou. I když jsou k tomu mnohdy zaposlouchaní do muziky, pořád jsou ochotni risknout tu případnou nestabilitu, držení se ne úplně jistě jednou rukou, aby dočetli řádek, dobrali se konce. Ne ovšem všichni a ne vždy. Slečna čtoucí jen tak na oko, jednu větu dokola, chvilkami se rozhlížející kolem sebe.Naproti tomu mladík zahloubaný do kapesního vydání fantasy bez dechu v napětí. Kdyby nečetli, už by si  možná spolu povídali, nebo taky ne a přišli by o daleko víc. Kdoví.

A volíme si knihy podle cesty? Nebo si kniha vybere nás cestou necestou. Inspirace, koníček, odtržení od reality, ale taky prostředek :”Čtu si, nebo to alespoň předstírám, nezačínejte konverzaci.”

A pak to přijde :”Náš vlak zanedlouho zastaví ve stanici Praha Hlavní nádraží.” A co teď? Sečteno, bez podtržení? Kdepak, většinou ne, konce knih nepřicházejí s cílovými stanicemi, to by přece nemusely existovat záložky….

Tak pěkné rozečtení!

 R.Bach Jonathan Livingston Racek ; Z.Svěrák Povídky ——> Praha

D.B.

 

 

 

Poprvé na vlně….snad šťastné….   22/10/2014

Muzika a písničkářství přivede člověka na místa, odkud si může vzít kousek klidu a pohody. Zařídí to a mile rádi. Podáte si ruku s lidmi, které byste bez muziky nepotkali. Muzika vás naučí vnímat okolí a mít radost z maličkostí –  ze slovních obratů napsaných třeba na koleně, ale taky z nedokončených vět a otevřených konců.

A i když máte pocit, že už další nápad zkrátka nepřijde a nejste zrovna v rozpoložení, kdy byste jistojistě chtěli stát na velkém pódiu, pořád to tam vzadu je, zkrátka nezbytnost. Díky koncertům jsem hudbu začal mít opravdu rád, díky open micu jsem hudbu pochopil a začal jí rozumět. A tak snad ta mravenčí práce, ale taky schopnost hodit za hlavu nesplněné sliby, které i v té muzice přicházejí, člověka vynesou na tu příjemnou vlnu….rádiovou, asi půjdu s drobnou obavou, s sebou pokoru, ta musí být, jinak to nebude k slyšení.

Hezký poslech! D.

http://www.rozhlas.cz/ostrava/porady/_porad/3572

 

 

 

Nirvana  8/10/2014

 

na její lásky teď padají trakaře,

už nedává jí jazyk do krku

veškeré pusy teď padnou jen na tváře,

svatební holubi se dali k úprku

 

dvě nahá těle se v posteli míjejí,

jako by snad k sobě nepatřily

za oběť padly i skleničky z IKEY

nerozbitné, jak v návodu slíbili

ref1

musí mu říct, že je opravdu naštvaná

a počítá jeho chyby

ale ta bodrá hlava a vzezření habána,

tak to jí stále chybí

 

láska, tak to je proradná slepice,

co plete kousavý svetr

čeho je málo, tak z toho chce nejvíce

každému měří, ale na každého jiný metr

 

poslední roky tohohle století

se nějak prapodivně točí

co rychle přijde, tak rychleji odletí

holkám to vadí a moknou jim oči

ref2

musí mu říct, že je opravdu naštvaná

a to stále a furt

ale patří k sobě, je jeho Nirvana

a on její Cobain Kurt

 

 

 

Jediné Slunce je jedno….    28/9/2014

Cestou do Prahy jsem se dozvěděl, že odešel Petr Skoumal, odešel napořád. Duo Skoumal, Vodňanský si pamatuji ještě z audiokazet, nápadité věci, které mě občas donutily kazetu přetočit a opravit obyčejnou tužkou, když se “namotaly”. Recitál Jana Vodňanského jsem shlédl jako malý, moc si toho nepamatuji, chtěl bych je vidět dneska, poučil bych se, možná bych porozuměl, viděl bych to jinak – už se mi to ale nepodaří. Petr Skoumal a Jan Vodňanský byli pro mě dvojicí, jež si nenechala nahlodat poetiku předrevolučním patosem. Kdoví, zdali Petr Skoumal chtěl opravdu vědět, kolik je na světě moří, jeho Slunce už nevyjde, bohužel. A Svatý Václav, vévoda naší beznaděje? Zdá se, že nás ještě neopustil….prozatím….

D.

 

Jsme národem náhražek….a asi dlouho budem….     27/9/2014

Není tomu ani tak dlouho, co jsem na internetu zaregistroval Láďu Hrušku, jak jsem se později dopátral, současného kulinářského guru, který se dokonce denně objevoval v televizi. Už má dokonce svou kuchařku, a tak ta část národa, která není v internetu zběhlá, může být přesvědčována papírovou formou, o tom, jak ctnostné potraviny jsou kečup a toastový chleba. No jo, tak to prostě bývá, pár nadšencům, kteří hlásali CHUTNĚ A KVALITNĚ Láďa vypálil rybník se svým CHUTNĚ A LEVNĚ – smůla. A tak BMI českého národa zřejmě poroste, zůstaneme zamotáni do debat o počtu knedlíků, které si kloužou v omáčkách v závodních jídelnách.

A zatímco Láďa Hruška válcuje těsto, potírá jej hořčicí a balí do něj jemné párky, rozjíždějí se nám ty krásné podzimní kulturní akce, vítáme podzim, loučíme se s létem, oslavujeme pivo. Na plakátech se nám jako houby po dešti objevuje fenomén REVIVAL, dokonce i revival revivalu. Poptávka po tom, mít to rychle, levně, neboli : “stačí, když to tak bude vypadat” je uspokojena. Dobrý revival pro zábavu, proč ne? Super. Špatný revival pro peníze – ANI NÁHODOU.

Asi jsme v tomhle specifičtí, My Češi. To dobré, originální necháváme nedotčené, jsme líní vážit cesty, vychutnat si, stačí nám kopie, levnosti a nepodařené napodobeniny…..pár z nás se snaží, aby tomu tak nebylo, nevím, jestli se to daří, snad jo…

Tak dobrou chuť!   Zvu Vás na všechno, co je dobré :-)     D.

 

6/8/2014

Má pocit

 

má pocit, že se v sobě topí,

chtěla by nová prsa a boky,

ať se má

má pocit, že žije válku s mloky

život, to není panák, jeden, dva loky

s holkama

 

a že jí jdou špatně karty,

chtěla by se napatlat leskem na rty,

alespoň na horní ret

sečteno podtrženo, kluci jsou švindlíři,

koukají přes rameno,

raději nemyslet

 

ref :

a naruby zdá se jí ten svět,

jedna a jedna je v něm pět,

kdo za to může

vezměme skalpely hned,

položme na stůj ji a vysvlečme z kůže

 

a chtěla by být jiné ráže,

i s nudlí u nosu být hvězdou nuda-pláže

a snít

a má ráda sex, byť bílý,

stát před ledničkou, prostě ji bílit

a být

 

ref2 :

jenomže její svět zdá se naruby,

je úzký jako potrubí,

výdech a nádech

a tak neví co si počít, jak si držet kontakt očí,

ohnutá v zádech

 

ale je pravdou, že už méně tápe,

co jinak je, to jinak chápe

a léta jdou

je třeba se posunout dál,

každý jsme originál,

pískáme svou

 

ref3:

a naruby už není její svět,

jedna a jedna už není pět, přinesl růže

zahoďme skalpely hned, položme na stůl ji

a vedle ní muže

 

 

 

 

Do zrzava 12/7/2014

Sudičky Ti vetkly do vlasů rez

” tak tady to máš”.

Tu krásu s sebou si nes

a odešly na pivo….a na guláš.

 

Písničkář za písničkářem

21/6/2014

Ostravský Open Mic zakončil svou druhou sezonu – byl jsem u toho! 66 muzikantů, úctyhodné to číslo. Právě toliko umělců se objevilo na malé komorní scéně uprostřed porubských dvorů v útulné čajovně Rashmi. Začínání od píky se vyplatí, budování nového a originálního má smysl, vím to, vždycky jsem to věděl. A tak písničkářský koncert se pro mě stal událostí, ze které si člověk bere mnohé. Nejen že si pamatuje ty vtipné, ale i vážné slovní obraty, ale hlavně atmosféru – ta se vryje do paměti. A energii a inspiraci? Kousek je dobré odnésti si domů.

Spousta festivalů, soutěží, ano příležitostí ukázat se, zahrát si, je dost. Internet je výkladní skříní muziky, můžete ji objevovat, vyhledávat, hodnotit, sdílet, ale s tou opravdovostí, s tím nádechem, že jste součástí – to zažijete málokde…doporučuji Open Mic!

Nepřestávejte objevovat a buďte tvořiví :-)              David

 

 

Proti proudu jít…ještě že tak

13/4/2014

“Doba je občas nelidská, ale vždy stojí za to člověkem zůstat” (z písně Čistý ubrus pro Bulata Okudžavu, Jiří Smrž)

Nebude Vám vadit, když budete sedět proti směru jízdy? Ptá se mě paní na pokladně na nádraží. Nevadí, odpovídám. Každý z nás občas vyráží proti směru, proti proudu chcete-li. Někdo na tom staví, mnohdy jen tak na oko. Někdo je proti proudu jíti donucen. A já? Tak nějak vím, že jsem chytl směr. Proti proudu? Nejspíš asi trošku jo, v muzice i v těch věcech obyčejných, dělat je neobyčejně, když to půjde.

Páteční pražské odpoledne se zdá být úplně obyčejné. V útulné holešovické Kafí kavárně nejsou ani štamgasti, slečna za barem nám sděluje, že ty pátky, ty pátky jsou prázdné. Ne tak pátek 11. dubna. S Hynkem Kočím jsme se domlouvali delší dobu, že si zahrajeme. Osobitý písničkář, kamarád, hudebně jsme si sedli (asi jsem trošku veselejší – promiň Hynku J), ale i lidsky. Dělat věci pořádně, což se dneska už toliko nenosí – tak trochu proti proudu. Přijel s Frančeskem, kytaristou, velkým mužem, který má vždy historku v kapse, velké srdce a na první pohled je vidno, že je dobrým člověkem (doufám, že i v dnešní době to je pořád plus, když je to poznat již ze startu). A přátelé, kamarádi, některé jsem léta neviděl, byli v publiku. Jeden by řekl, koncert to byl výtečný, no jéje. Úsměvy, pohoda, zpětná vazba. Přátelé z let studijních – pořád jsme to my. Dva a půl roku klinické praxe nám nezmrazilo úsměvy na tváři, alespoň ne na koncertech. A tak se nám to hezky neslo. Dvěma panáky vaječného koňaku jsem “oslavil”, že vzdálenost 350 km je pořád veliká a nevím, jestli s tím někdy něco zmůžu. Ale písně šly jedna za druhou pro posluchačstvo vnímavé. Díky za to!

Do Plzně jsme se dostali po půlnoci. Město dýchající kulturou, místo, v němž lidé, kteří dojdou, tak poslouchají. Kompletní servis, jako by přijela nějaká ostravská hvězda, necítím se být, jsem si jist, že nikdy nebudu, v každém případě – díky Hynku!Čajovna u Pekla, vlídně a příjemně působící, se poměrně rychle naplnila a já předstupuji před publikum oplývající vlídnosti, před lidi, z nichž mě doposud ani jeden člověk neznal. A to mě na tom baví, o to tu běží, o to získávání si lidí. Nebylo to nejhorší, ba ne bylo to skvělé – blonďatá slečna i brunetka se pousmála. Vím, že budu vzpomínat dlouho, možná tak dlouho, dokud se nevrátím. Do Plzně, do města, které se mi tak trochu zavrtalo pod kůži. A i v tom zmateném světě, kdy se občas bojíme, že se bude střílet pořád existují věci, které stojí za to. Tohle stálo za to, prostě a jednoduše – výjimečný dvojkoncert.

Každý z nás občas vyrazí proti proudu. Nejspíš jdu i já, Hynek Kočí i Frančesko, pro to opravdové, bez prvoplánu. A tak děkuji všem, kteří byli přitom! A já? Ve vlaku do Ostravy sedím proti směru jízdy, jako už tolikrát. Takže neplánujte, improvizujte, protože ty cesty jsou mnohdy těmi nejzajímavějšími cíly.

Hezké dny ať už jdete jakkoliv a kamkoliv!   David

 

 

Vzali mi tě, lásko

(David Bartoš/David Bartoš ; zhudebněno ; 22.3.2014)

 

říkala Olga, že četla v novinách

jak se má správně stát

kde jeden nekončí, druhý už začíná

tohle je nový stát

 

postarší paní prodává pirohy

nebude válka snad

sedni si na zem a chytni se za nohy

možná se přestaneš bát

 

vzali mi tě, lásko, vzali mi tě ze spaní

vzali mi tě, lásko, ti sami sebou pozvaní

 

do tvrdé láhve už neteče vodka

ale jen čistý líh

já jsem si vzpomněl, jak jsem tě potkal

a na jednu z tvých pih

 

jako bys neznala, je to furt dokola

přijdou tam, kam se nechodí

neklepou na dveře, nikdo je nevolá

ztichl hlas Volodi

 

vzali mi tě, lásko, říkali vstávej, vstávej a choď

vzali mi tě, lásko, drhneš plechovou a rezavou loď

 

nový pas do omšelé obálky

raději neříkat pal

dívat se před sebe, nekoukat do dálky

jak praví generál

 

vzali mi tě, lásko, vzali mi tě ze spaní

vzali mi tě, lásko, ti sami sebou pozvaní

 

 

 

 

 

Stojíš tu uprostřed mě

(David Bartoš/David Bartoš ; zhudebněno)

jdu domů bez světla,

je zima a dochází dech

ty si mi utekla,

se svými smutky na zádech

 

alespoň na malé pivo,

nebo na dobrý čaj

prosím, a ať je nám živo

a ty kapelo hraj

 

Ostravo, Ostravo 

stojíš tu uprostřed mě

mám tvoje nebe nad hlavou 

a moje nohy, nohy zabořené do země 

 

to, že tě lidi opouštějí

v půlnoci i ráno v šest

ale pak se zase vracet chtějí

a ty je máš tou cestou vést

 

a co to prý mám za nápady,

mám si je snad nechat na příště

to pro tebe si sedám do první řady

a lezu na jeviště

 

Ostravo, Ostravo 

stojíš tu uprostřed mě

mám tvoje nebe nad  hlavou 

a moje nohy, nohy zabořené do země 

 

nesu ti polouschlou růži

podívej, jeden z lístků už zvad

si ta, co mi nejmíň dluží

a já tě mám tak nějak furt rád

 

Ostravo, Ostravo 

stojíš tu uprostřed mě

mám tvoje nebe nad  hlavou 

a moje nohy, nohy zabořené do země 

 

 

 

 

 

O setkání, muzice a mátovém čaji 4/3/2014

Někdo bloguje každým dnem. Příspěvek za příspěvkem, co se mu přihodilo, na co, či na koho narazil. Upřímně, některé mé dny asi nestojí za to, abych o nich psal. Nikoliv ovšem ten víkend, 21-23.února, plný setkání. Měl jsem tu čest účastnit se setkání/workshopu  “Organizace akcí typu Open Mic”. Jinými slovy setkání muzikantů/idealistů, kteří drží dveře autorské písničkářské tvorby a říkají : “vstupte”. Do Brna jsem vyrazil v časných odpoledních hodinách. Všude chodím brzo – měl jsem ještě čas, překvapivě :-) – tak jsem se před odchodem na nádraží zastavil v jedné ostravské kavárně na mátový čaj, ve velkém kelímku. Sympatická slečna mi jej podávala, do toho med a citron a víčko. Člověku ani nepřišel horký, divné. Až venku jsem zjistil, že jsou do sebe vloženy dva kelímky, proto to nepálilo. Byl to komfort – chvíli jsem přemýšlel, jestli to bylo v tu chvíli jen pro mě, či je to všeobecným pravidlem. Později jsem se dozvěděl, že je to běžné – no jo člověk není tak výjimečný, jak si kolikráte o sobě myslí.

Brno už mě vítalo pohodou a takovou tou bezstarostností, kterou z něj pokaždé cítím. Možná to je tím, že je to město, které mám doposud spojené opravdu, ale opravdu jen s muzikou. V pátek večer proběhl koncert písničkářů Honzy Řepky a Števa Šanty. Slyšel jsem písničky, kvůli kterým má cenu jezdit 200 km tam a zase zpátky. Slyšel jsem umělce, muzikanty, jež se nezdráhali přijet opravdu z veliké – slovenské – dálky.

Druhého dne ráno mohl workshop započít – samozřejmě snídaní, jak už bylo zvykem z našeho prvního ročníku. A poté, pod taktovkou pořadatele, dramaturga a písničkáře Honzy Řepky odstartoval oficiální program. O muzice, o inspiraci, o setkání, o autorské tvorbě, o tom jak na to, o tom to všechno bylo. Sál plný lidí, u kterých jsem si mnohdy nedokázal představit, že by někdy mohli mít špatnou náladu. Výměna zkušeností o pořádání autorských hudebních večerů, o příležitosti pro začínající (ale taky zkušené písničkáře), o tom to je, o tom jsou Open Micy. Doufám, že jsem přispěl alespoň troškou (tou ostravskou) do mlýna.

S dobrým pocitem, inspirací, kontakty, plackou zase zpět do Ostravy. Rovnou do Atlantiku, do divadelního klubu, kde se týden co týden sejde naše improskupinka a budu se opakovat, ale vyloženě špatná nálada, ani náhodou (možná trošku pochmurnější, jelikož nám to ten večer nešlo na jazyk :-) ). A inspirace? Jasně že jo. A tak to je, tak to běží…..s uměním – muzikou, divadlem, dramaturgií. A ráno? Do práce, snažím se s úsměvem, častokrát mám pocit, že jsem jediný. U vstupu jsem přemýšlel nad kávou z automatu, budou dva kelímky v sobě, aby se člověk nespálil, jako tehdy? Ale zdaleka ne …..automat MIMO PROVOZ….

Tak pěkné dny a hodně kelímků do sebe zavzatých :-) . D.

 

Vizitka z Wroclavi, noví lidé a divadlo 3/2/2014

Máme za sebou první dva večery Open Micu Na Pódiu, chlubím se, že oplýváme originalitou. Možná tak ne my pořadatelé, jakožto písničkáři. Přijel např. Hynek Kočí z Plzně, vzal s sebou Frančeska, rád se dívám na potlesk lidem, které doposud nikdo neznal, ještě se tak děje, lhostejnost nestojí před branami autorských večerů. Taky jsme dostali pozdrav z Wroclavi, spřátelená scéna Pieśniarze Na Szewskiej také žije a dává příležitost těm, o kterých bychom měli vědět – autorům, písničkářům. A tak tvoříme, propojeni Facebookem, přes kritiku mnohých by to bez něj zkrátka nešlo.

A já? S naší skupinkou improvizačního divadla, pro kterou jsme doposud nevymysleli název jsme vylezli před lidi. Na jeviště Atlantiku. Kdyby mi to někdo před rokem řekl, nevěřil bych. Teď už vím, že to byl zase jeden z těch dobrých nápadů. A snad to tak půjde dále v duchu tvořivosti a improvizace. Choďte na Open Mic, přivítáme Vás také na koncertech, Michal jakožto skorodoktor nemá teď toliko času, ale pořád chce hrát a baví ho to. Tak se zatím mějte :-) . Pěkné dny a hudební večery přeji.

David

 

 

Rok 2013, poškrtat čárky a sečíst

Na stůl poslední pivo (sklenku vody, konvičku s čajem), poškrtat čárky na lístku a sečíst. Slečna byla hezká a zajímavá, dalo by se říci. Jako ten rok. Rok, v němž jsem zjistil, že slovo viróza má zcela jiný význam, než jsem si myslel. Rok, kdy jsem se dozvěděl, že když se začne kouřit v sedmadvaceti, tak je to neškodné, naštěstí jsem nezačal – je mi 28 let. Toho pána na známce jsem naštěstí nemusel nikam lepit a popelník mu nejspíš taky nikdy podávat nebudu, takže dobrý.

Byl to ale také rok kdy jsme hráli a poslouchali jak nikdy dříve. Od Košic po Plzeň. Vznikly nové písničky, za které je každý textař, muzikant rád, protože si píše do notýsku – “múzy mě neopustily ani v době chytrých telefonů a tabletů”. Viděl jsem spoustu muzikantů, slyšel desítky nádherných koncertů, s Michalem či sám odehrál přes pětadvacet, rozšířil jsem si obzory za obzor. Toliko kreativních lidí, toliko podaných rukou – pevných stisků více než leklých ryb. Vznikl Open Mic v Ostravě, byl jsem při tom, jsem za to rád.

Přimotal jsem se k divadlu, je to paráda. Je lepší improvizovat než plánovat, ale to už vím dávno. A je ještě lepší improvizovat s lidmi, kteří chtějí improvizovat taky a nahrávají vám. Chytlo mě to a jen tak nepustí, ať už to půjde jakkoliv.

Ale taky vím, že ne všechny sliby a ne všechny dohody se plní, a lidi nadávají a dělají se většími (nebo vyššími) ale což o to, stává se. A když tady bloguju o tom roce, o tom uměleckém roce, tak je to jako pendolino a to jsem chtěl. Pendluju mezi medicínou, muzikou a divadlem a je to dobře, díky za to! Stalo se toho hodně, pracovně, hudebně, divadelně, věcí dobrých bylo mnohem více. Děkovat všem jednotlivě nebudu, snad mi prominete, určitě bych na někoho zapomněl. A závěrem?Jen to, že dobrých lidí jsem potkal mnohem mnohem více než těch méně dobrých. A tak je to furt ještě dobrý (promiň Alfiku, vykradl jsem Ti tvoje krédo, ale originalitou po těch odstavcích už neoplývám). A tak slečna škrtá čárky a sčítá, “ještě jednu vodu (pivo, konvičku s čajem)”, ba ne, až další rok!

Tak se mějte, hezký konec a dobrý začátek přeji!                           D.

 

 

 

21.12.2013

Hej pane Jobsi

(David Bartoš/David Bartoš, zhudebněno)

 

hej pane Jobsi, ten váš svět

točí se jako jabko, ťukám na tablet

hej pane Jobsi, ten váš svět

točí se jako jabko, ťukám na tablet

 

chtěla by zase úsměvy na rty,

bez tlačítka enter a paměťové karty

s nejlepším přítelem zajít na pivo

zakončit to po půlnoci pěkně naživo

 

to co dávno mohlo být, tak zatím ještě není

pořád jsou od sebe, ale stále připojení

a svět si v koutě zatím hulí trávu,

místo opravdové věty píše krátkou zprávu

 

hej pane Jobsi, ten váš svět

točí se jako jabko, ťukám na tablet

hej pane Jobsi, ten váš svět

točí se jako jabko, ťukám na tablet

 

vím, že támhle v nebi máte jiné problémy,

ale děvčata se šklebí a píšou na stěny

chtěl jsem tě má milá na věky jen míti,

nadobro tě vyvázat z těch pavoučích sítí

 

z nejlepších značek a luxusní módy,

lásku si vaříme už jenom z vody

život náš se o kousek hnul,

poskládaný z jedniček a nul

 

hej pane Jobsi,píšu epitaf

nejste k zastižení, tak ukládám do zpráv

hej pane Jobsi,píšu epitaf

nejste k zastižení, tak ukládám do zpráv

 

ty nejlepší věci náš ženou kupředu,

to nejhorší z nich necháme u ledu

držet tě za ruku co mi jen brání

došla nám baterka, jsme nahraní

 

hej pane Jobsi, ten váš svět

točí se jako jabko, ťukám na tablet

hej pane Jobsi, ten váš svět

točí se jako jabko, ťukám na tablet

 

 

Zuzko

(David Bartoš/David Bartoš, zhudebněno)

nedělej mi to,

tvářit se tak, jako bys měla vypito

nedělej mi to, víš, že líto je mi to

ujel nám vlak, Zuzko

 

láska, ta se nikdy netváří vesele,

je to jen děvka, co se vyspala v kostele

vleze ti pod triko i pod spodní prádlo

a pak se diví, že zase to spadlo, hm hm

 

na stole drobky, na zádech mráz

vypadne oknem a přileze zas

schová se do skříně, kde nikdo není

a v noci se objeví po setmění, hm hm

 

nedělej mi to,

tvářit se tak, jako bys měla vypito

nedělej mi to, víš, že líto je mi to

ujel nám vlak, Zuzko

 

s rychlejší písní na ni jít zkus

má sluchátka na uších a poslouchá blues

občas si zaskáče v první řadě,

když zrovna druhým štěstí krade, jo jo

 

a tak ji bereš, když není jiná,

ta co točí se zády, pak usíná

darmo si ji omotal do drahého hávu,

to když ti zrovna popletla hlavu, jojo

 

nedělej mi to,

tvářit se tak, jako bys měla vypito

nedělej mi to, víš, že líto je mi to

ujel nám vlak, Zuzko

 

Doufám, že svůj důvtip neztratíš

(David Bartoš/David Bartoš ; nezhudebněno)

nevím, jestli se to sluší

vrtám se ti prstem v duši

venku buší do zvonů

v tom tón mého iPhonu

 

srdce zdá se být jen svalem

ty v křesle znaven svalen

vypnout zvuk, popojít blíž

a doufám, že svůj důvtip neztratíš

 

jsem jen tvoje, mám boty od bláta

vcházím do pokoje, úplně napjatá

nevím, jestli spíš

a doufám, že svůj důvtip neztratíš

 

oči máš slepené únavou

já cítím se být nepravou

vzápětí však pro změnu

tě budí, vůně mého parfému

 

promiň, já nechtěla rušit

muži a ženy se mají ušít

ale né zas zcela na míru

s tichým profilem v mobilu

 

jsem jen tvoje, mám boty od bláta

vcházím do pokoje, úplně napjatá

nevím, jestli spíš

a doufám, že svůj důvtip neztratíš

 

Zašít se, aby bylo vidět…,Zašití písničkáři 12.10.2013, Plzeň….

Již podruhé jsem vyrazil se Zašitými písničkáři. Hudební platformou, uskupením pod taktovkou písničkáře Davida Alfika Dewettera. Téměř 500 km od mojeho domku až v daleké Plzni – nelitoval jsem. Autorský večer v samém centru Plzně, písničkáři pro písničkáře, písničkáři pro diváky. Slyšel jsem písně, které si doteď pamatuji, zasmál jsem se, plzeňáci se smáli, byť někteří z nich zprvu nevěděli, co vůbec čekat :-) .  Zašití písničkáři s domovskou scénou v pražském klubu Kocour občas vyrazí i mimo Prahu a je to dobře, protože zase je o pár lidí více, kteří o tomto otevřeném uskupení ví, a co my víme, třeba přijdou příště znova. Večer se chýlil ke konci a já už věděl, že bylo dobře, že jsem se ten večer zašil, zahrál a domů si přivezl tričko. A byť jsem z Ostravy, tak se Zašitými byla pro mě Plzeň město kultury – 12.10.2013.  Tak zas někdy! Těším se!

http://zasitipisnickari.klanweb.cz/

https://www.facebook.com/photo.php?fbid=579056192160675&set=a.579055675494060.1073741836.466040753462220&type=1&theater

 

 

Byl jsem při tom, OPEN-MIC.cz, 10/10/2013

Tak jak se postupem času stanete nadšencem v pořádání open micu, tak taky na ně rádi jezdíte a rádi na nich zahrajete. Autoři autorům se přeci nezapřou, inspirují se :-) . Dostalo se mi té možnosti vystoupit na velmi příjemné akci pořádané písničkáři Janem Ostrovem a Adamem Pavlíčkem. Každý druhý čtvrtek v měsíci, se stává pro okruh lidí – pevně doufám stále se zvětšující – únikem od těch obyčejných všedních dní, které stojí a čekají v řadě. Čajokavárna U BOŽÍHO MLÝNA nabízí komorní, opravdové prostředí. Visící plakát na stěně zvoucí na koncert na počest Ivana Martina Jirouse mě ujistil že si muzika “jiná”, v tomto případě písničkářství, najde v tomhle prostoru místo. Písničkáři po třech písních za sebou, glosy a slovní obraty, které jsem si zapamatoval, písničkáře, které bych rád viděl v Ostravě, ti všichni zahráli, bez mikrofonu, do ticha – všichni poslouchali. A tak jsem se večer vracel s tím dobrým pocitem, zapomněl na rozklikané prezentace kurzu Vnitřního lékařství, ony ty aktuality taky počkají. Přečetl jsem si motto z programu : “Písně lidem! Lidé písním!”, posílám to dál a zhasínám jedno ze světel na hotelu ILF.

http://open-mic.cz

http://infolk.cz/

 

 

Druhý večer, druhé sezony….koncerty bez bot v Rashmi – Open Mic Na Pódiu 5/10/2013

První sobotní večery se pro mě stávají čím dál tím více příjemnými. Večery autorské tvorby, dalo by se říci v dnešní době spíše raritou, se pomalu, ale jistě – alespoň tomu věřím – dostávají do podvědomí vděčných posluchačů. Ne jinak tomu je i v Ostravě. Říjnový večer při čaji v porubské Rashmi zahájil svým ryze instrumentálním vystoupením Martin Brdečko. Výlet do světa world music, interpretace jihomoravského folkloru se na našem Open Micu objevily vůbec poprvé. Open Micové večery jsou večery otevřené, program je v pohybu, program se mění, dramaturgie je poněkud ohebnější než kdekoliv jinde. A právě díky té, abych tak řekl, dramaturgické improvizaci jsme mohli již podruhé za historii našich pravidelných večerů přivítat bruntálského písničkáře Máru, alias Marka Kodedu. Teprve osmnáctiletý písničkář inspirovaný mnohým představil vtip, nadhled, ale i vážnou polohu v líbivých a poměrně velice slušně kytarově zvládnutých písničkách. Publikum Marka ocenilo potleskem a na cestu dostal live záznam svého vystoupení (technika nám protentokrát neselhala :-) ). Večer se pomalu překlopil do své druhé poloviny, většina diváků si již stihla pročíst program, který jsme protentokrát měli pouze v jednom originálním výtisku :-) , a na scéně jsme přivítali vzácného hosta, písničkáře Reného Součka. René již necelý rok vystupuje s perkusistou Markem Hlostou, a ne jinak tomu bylo i na Na Pódiu. Hráli přes hodinu, střídání kytary a ukulele, vtip i vážnost, úsměv i rozezpívání publika, a taky jeden originální kus CD Fajne Mjesto, které René dovezl, zbytek zapomněl doma :-) . To bylo říjnové Pódium, tak jsem ho viděl já, ze svého (ne)objektivního úhlu pohledu na věci o které běží, když zrovna neběží o život. Na jedné internetové diskuzi jsem četl příspěvky o hudebních akcích v ostravských čajovnách. Ano jsou, koncerty, recitály – občas, přijdou a odejdou. Proto jsem o to raději, že jsme pravidelní, chycení a nepuštění, neporotcujem, nebodujem, jen si to užíváme, potkáváme se s muzikou, kterou mnohdy v Ostravě neuslyšíte! A závěrem? Snad jen …..2/11/2013….v Rashmi, Ostrava – Poruba, Na Pódiu!

David

 

 

Na zdraví nevěsty, na zdraví ženicha …      29/6/2013

Gympl, čajovna Na Větrném kopci, téměř každý víkend, bez vodní dýmky a bezmála před dvanácti lety.  Praha, tak velká, tak inspirativní. Cestování vlakem sem a tam,  nebyly tak žluté jako jsou dneska.  A pak jsme dokráčeli k vysokoškolskému diplomu, jméno se nám prodloužilo o titul.  Já už snad pár lidí vyléčil, Jirka má za sebou již pěknou řádku zahrad, které aranžoval a dal jim podobu. A dnes? Do Průhonic na Jirkovu svatbu! A jak to vidíme? Na negativ? Ba ne, vybarvilo se to docela dobře…

půlka června/2013

Někdy se to stává, v hlavě vyvstane text, sepíše se, člověk má z něj radost, ale ta hudba….prostě ne a ne vymyslet něco smysluplného, co by se hodilo, co by znělo a o čem by se dalo říci : “mám to”. Předkládám tedy text, kdyby někoho něco napadlo, budu jen rád.   Spolupráce přes internet dalo by se říct, klidně! Třeba vznikne píseň….

Ty tomu dni nevěříš

(David Bartoš/David Bartoš ; nezhudebněno)

1.

Hokynáři zavřeli krámy,

spočítali sukcesy.

Ty prohlížíš desky, trámy,

hřebík, kam kabát pověsit.

Tma se loudá, moc se nechce,

usedá za stůl k večeři.

Ty říkáš sviť nejbližší LEDce

a tomu dni nevěříš.

 

2.

Pozdní jarní zapadání

do umyvadla kroutíš vlasy.

S unavenou tváří paní

naštvaná na salon krásy.

Pak ulehneš na matrace,

ale chtěla by si do peří.

Zítra škola, potom práce

ty tomu dni nevěříš .

3.

A k červenému vínu

vezmeš knihu a denní plátky.

A bojíš se, že na vteřinu

ti zhasnou támhle mezi řádky.

Tak rozsvítíš radši sama,

než se s někým hašteřit.

Do klubíčka schoulená dáma,

co tomu dni nevěří .

 

Recent Posts