Povídky

Dárky přinese Štěpán (listopad 2014)

Každé město má svůj vánoční stromek. Uprostřed velkého náměstí se mnohdy tyčí chlouba, symbol Vánoc. Ostravský vánoční strom nikdy nepatřil mezi ty nejvýraznější, nevezl se přes celou republiku za živého televizního vysílání, nerozsvěcoval ho Karel Gott.  Ale symbolem byl, je a bude, uprostřed Masarykova náměstí se u něj lidé scházejí, povídají si, rádi se vidí a zapomínají, zapomínají na starosti, snaží se zbavit toho, co je tíží.

Štěpán procházel podvečerní Ostravou a připadalo mu, že Vánoce přicházejí pokaždé stejně, neoriginálně a stereotypně. Znudění pracovníci instalují svítící vločky na elektrické sloupy, aby opravdu každý věděl, že to brzy přijde. Kamarádky si v kavárnách vyměňují zážitky z listopadových nákupů, v prosinci to opakují čím dál tím častěji, jen ten vinný střik mění za svařák. „Ostrava chce být rok co rok vánočnější, ale po večerech je prázdnější a prázdnější. Smutné,“ pomyslel si s povzdechem.  Když procházel kolem kavárny Atlantik, srdce mu zabušilo poněkud znatelněji. Tady s Evou sedávali kolem poledne až třikrát do týdne pokaždé, než zamířili odpoledne do práce. Eva do rozhlasu a Štěpán do redakce Moravskoslezského deníku. Seznámili se už na studiích žurnalistiky v Brně, psaní a média je učarovala. Štěpánova nezávislost, nedbalá elegance, už tehdy originální rukopis při studentském sloupkaření, zkrátka talent a netuctovost, to na Evu zafungovalo. Ale to, co zabralo na škole, začalo pokulhávat v opravdovém, dospěláckém světě. Štěpánova nezávislost a nevšednost se v Eviných očích měnila v neakčnost, neschopnost se rozhodnout, nedostatek bojovnosti. Ten top manažer Vítkovických železáren byl zřejmě o dost rozhodnější a bojovnější, Eva se sbalila ze dne na den, zvolila si život bez hypoték ve velkém studeném domě daleko za Ostravou, daleko od břehů Atlantiku.

Štěpán dorazil domů s poněkud lepší náladou, začalo sněžit. Pokaždé ho rozesmálo, když si vzpomněl na mnohé své kamarády, kteří si stále myslí, že v Ostravě padá černý sníh. Tohle město mělo spoustu nálepek. „Expozice,“ zamyslel se, zlepšená nálada byla ta tam. Tak říkával určitému typu sebetrápení, ani nevěděl, proč to vlastně dělá. Byla to rozhlasová chvilka, kdy z éteru zněl Evin hlas. Podvečerně – večerní trýznění. „Naposled, naposled,“ opakoval si. Eva vyměnila publicistickou pozici za písničky na přání, písničky na přání v době YouTube, Štěpán nechápal životnost tohoto pořadu.  Ze zamyšlení ho vytrhl Evin hlas: „Paní Janě od kamaráda Jarka posíláme tuhle nádhernou písničku.“ Z rádia se ozvaly Sliby se maj plnit o Vánocích. „Vánoce definitivně začaly,“ říkal si pro sebe. „Masám předhodíme Janka Ledeckého, nebo alespoň to, co z něj zbylo. Relativně dobrou písničku rádia za ta léta degradovala na totální klišé, ale paní Jana bude ráda, Jarek asi taky, manažer večer Evu pochválí, jak jí to šlo, dohodnou se, že si koupí aspoň dva stromky, z toho jeden na zahradu, a pak budou žít spolu šťastně až do konce Vánoc, možná do konce života.“  Štěpán bloudil v kruhu s žaludkem na vodě.  Musí začít něco dělat, neškodné hlouposti, plnit předsevzetí, zbavit se čehokoli. Jinak se v tom utopí, na konečné sebe sama. A v novinách beztak o tom nevyjde ani zmínka.

Postával před svou bohatou knihovnou, chvílemi koukaje se skrz, vzápětí se jeho pohled obrátil na trojici knih různých autorů, které s sebou nesly jednu společnou věc.

Štěpán měl dva zlozvyky, které si doposud uvědomoval jen on sám. Tím prvním bylo, že bytostně neměl rád mandarinky s peckami. Zkrátka jej nebavilo každý kousek rozpitvávat a vyndávat malé pecičky, natož je sníst. Proto bylo období Mikuláše a Vánoc Štěpánovým oblíbeným časem, povětšinou byly všude mandarinky bez pecek, občas se to šidilo nějakou peckovou. Z hlediska mandarinek to byla šťastná doba, Eva to ovšem trochu pokazila. Tím druhým, o poznání vážnějším zlozvykem bylo, že nevracel půjčené knížky. Nestávalo se to pravidelně, žádná vážná diagnóza, ale nálepka, která časem vybízela k tomu stát se terčem. Bella a Sebastian, Snídaně u Tiffanyho, ty byly Eviny. Tyhle počítal tak na půl, netušil, že je má vrátit, jelikož nevěděl, že majitelka se ze dne na den odstěhuje do vily u golfového hřiště.  Nedisponoval šestým smyslem, nebyl redaktorem OnaDnes. Zároveň tušil, že ty knihy už nikdy nevrátí, nepůjde do manažerova domu: „Ahoj, je libo něco k počtení.“ Už žádná expozice.

Třetí nevrácený kousek – Dickensova Vánoční koleda. „Jak symbolické. Komu jsem to tehdy… a jooo, Klára!“ Klára Smetanová, nejlepší holka z gymplu. Vysoká štíhlá brunetka, vlasy jí sahaly až po pás, aspoň tak si ji Štěpán pamatoval. Její charismatický hlas a umělecký podpis ze školní ročenky. Vrátí Kláře Vánoční koledu, byl rozhodnutý. Zbaví se zlozvyku. Nebude jí předem psát. Z posledního srazu si pamatoval, že pracuje v reklamce v centru, donese jí knížku osobně, odstartuje své Vánoce, možná si dají svařák, možná se naštve, v každém případě musí najít něco nebo někoho místo písniček na přání. Nebude nikomu nic slibovat, ani sobě ne. Před spaním si s trochou nostalgie listoval ve středoškolské ročence. „Kolik spolužáků se asi drží motta, které obtiskli na svou stránku?“ říkal si. Klára tehdy napsala: „Žij tak, aby ses za sebe nikdy nemusel stydět, podíváš-li se do zrcadla, nebo druhému do očí.“

Klára stála před zrcadlem v koupelně malého podkrovního bytu, oči měla ubrečené, jako už tolikrát za poslední dobu. Období hysterického breku už bylo úspěšně za ní. Dva lidi, dva světy, postupně se otočí zády k sobě, nikdo za to nemůže víc nebo méně, přestane to najednou fungovat, stává se, i před Vánoci. Nepomohl ani společný kurz potápění, člověk ho ani nemusí dokončit, aby byl na dně.  Klára prožívala posledních několik let období svátků v duchu: „Vánoce bílé, Silvestr jinde.“ S Petrem lítávali na Silvestra do různých evropských metropolí, odkud odpočítávali poslední vteřiny starého roku, spolu. Teď se dívá na dvě letenky do Říma připnuté na ledničce a poslouchá písničky na přání. Jarek chce zahrát pro Janu Last Christmas od Wham, Vánoce jsou tady, definitivně.

Z okna Klářiného bytu bylo vidět na celé Masarykovo náměstí, pozorovala instalaci ostravského vánočního stromku. Hned vedle něj stál podstatně menší stromek, symbolický, kam mohli kolemjdoucí připíchnout přání, pozdrav, či pod něj dát nějaký malý dárek. Je pravdou, že některé dárky byly hned odcizeny, aniž by si dotyčný přečetl cedulku se jménem případného obdarovaného. Klára přemítala o svých Vánocích minulých, blížících se, ale i těch budoucích. Budou zase někdy ve dvou?  A tak zatímco Ryba rybě už dneska po desáté vyprávěla, Klára se rozhodla, že někdy po práci si to namíří k malému stromku, zavěsí tam přání, nějaké, anonymní, ať si ho vezme kdokoliv, třeba i ten, kdo má to štěstí, nemusí brečet před zrcadlem, má dokončený potápěčský kurz, je šťastný, dnem za dnem.

Do Vánoc zbývalo necelých deset dní. Štěpán byl v jednom kole, redakce určitě nejela na předvánoční provoz, měl pocit, že se domů chodí jen vyspat. Celkově byl v lepším rozpoložení, dokázal se už zasmát vtípkům ze strany kolegů:„Štěpo, co ti máme dneska nechat zahrát?“ Dickense nosil s sebou už týden, dneska mu to vyjde, svým způsobem dobrý skutek, radost, nová energie, navíc byl zvědavý. Kláru neviděl měsíce, občas se potkali v centru, žádná podstatná konverzace, při dalším nepotkání se se postupně určitě dostaví scházení z mysli, a to nechtěl. Venku bylo napadáno asi deset centimetrů čerstvého sněhu, centrum Ostravy osvětlovaly pouliční lampy, ve vzduchu byly Vánoce, jejich atmosféra, nebylo zapotřebí svítících vloček, ani luxusních výloh. Štěpán vyběhl ven, zhluboka se nadechl čerstvého ostravského vzduchu, v kapse mandarinku, v brašně Vánoční koledu. Sníh skřípal pod patami, v centru města bylo lidí, jak už dlouho ne. Prošel přes Jiráskovo náměstí, Poštovní ulicí rovnou na Masarykovo náměstí, lidi se chlubili zabalenými dárky, uprostřed náměstí se bruslilo a omrzlí stánkaři pořád doufali, že nějaké to desatero zabalených ponožek přece jen ještě dneska prodají.

Než zkusí štěstí mezi reklamními hesly a vyhledá Kláru Smetanovou, rozhodl se Štěpán, že se ještě zajde podívat na stromek zblízka. Nepřinášelo mu to tak příjemný pocit jako loni, ale nemůže ze sebe udělat emoční ploštici jenom proto, že se jedna ex novinářka rozhodla, že už nechce vláčet stromek do 4. patra bez výtahu. Ostravský strom byl letos o něco větší než loni, o kus dál stál symbolický menší stromeček, který byl takřka celý ozdobený obrázky s věnováním, pod ním bylo několik polepených a pomalovaných krabic a krabiček se jmenovkami. V tu chvíli u něj moc lidí nestálo, až na jednu slečnu, která zrovna dávala ozdobenou obálku mezi horní větve. Na sobě měla dlouhý hnědý kabát, palčáky, vytahanou pletenou čepici, z pod které se spouštěly hnědé vlasy přes ramena. Štěpán zprvu dotyčné nevěnoval pozornost, poté se zadíval o něco soustředěněji. Hlavou mu problesklo, že náhody se opravdu nedějí – Klára! „Ahoj,“ řekl spíš polohlasem. „Jééé ahoj Štěpáne.“ Klára vykouzlila úsměv na tváři, Štěpánovi ovšem připadalo, jako by před úsměvem byla smutná, jako by kouzlo stálo hodně sil, ale slušelo jí to. Objala ho, dostal pusu na tvář, byla studená až mrazivá. „Co ty tady, nasáváš atmosféru, zimu a ostravský vzduch? Jsi tu sám?“  „No víš, budeš si myslet, že jsem blázen, ale já jdu za tebou.“ „Za mnou?“ vypadlo z Kláry. Vypadala hodně překvapeně. „Vlastně jsem ti chtěl vrátit takovou maličkost, původně jsem tě chtěl navštívit v práci, ale ty si tu zatím hraješ na Ježíška v palčácích.“ Klára se usmála o něco méně křečovitě. Štěpán vytáhl Dickensovu knihu s pocitem hrdosti a skromné pýchy, že dává jednomu zlozvyku sbohem. „Týý jo a já přemýšlela, komu jsem ji půjčila. To mám od Ježíška? Děkuji.“ „To máš ode mě. Není to úplně dárek v pravém slova smyslu,“ zaznělo od něj takřka neslyšně. „Tak letos nosí dárky Štěpán?“ Štěpán se na chvíli zamyslel, nic neřekl, pousmál se a Klára mu to oplatila.

Věděl, že nedal dárek jenom Kláře, ale i sobě. Uvolnění, pocit, že existují různé cesty, stačí je jen objevit, a když u toho asistuje duch Vánoc, není to na škodu. Nepřemýšlel nad tím, co bude, ani nad tím, co měl za sebou, snad prvně za dlouhý čas.  Byl teď a tady, Klára se rozpovídala, spadla z ní jistá plachost a sevřenost, bylo nad míru jasné, že každý z nich se dnes vydal, aby nebyl sám. Malé cesty velkým městem. Na Masarykovo náměstí dopadly ty největší vločky letošních Vánoc, bez černých šmouh.

 

O Vánocích lidé touží po potkávání se více než kdy jindy. Nosí s sebou svoje smutky, radosti, dárky a překvapení. A ať už je jejich strom přivezen z jesenických hor, nebo ho koupili na benzínové pumpě na Štědrý den, touží alespoň na chvíli po dokonalém světě, po mandarinkách bez pecek. Chtějí udělat někomu radost, kupříkladu ozdobenou obálkou s dvěma letenkami směr Řím, kterou vkládají mezi větvičky vánočního stromku. Asi nedoufají, že se stanou lepšími lidmi, ale ten den, který prožívají teď a tady bude jiný, možná lepší než ty předešlé.

 

Po koleji bos  (říjen 2014)

Balkony Švehlovy koleje byly výjimečným místem. Polokruhovité otevřené výklenky do krásného dvora pozoruhodné historické budovy byly pro mnohé jediným prostorem pro vyprázdnění hlavy, pro nejdelší potažení z cigarety koupené v jedné z vinohradsko-žižkovských večerek.  Úplně nejlepší to bylo v průtrži mračen. Ten, kdo osamoceně postával a vychutnával pohled na provazy vody, přes které Žižkovskou věž nebylo skoro vůbec vidět, mohl říci, že ulovil kousek žižkovského štěstí. Neobyčejné chvíle, malé zdánlivě bezvýznamné okamžiky uprostřed velkého města.

Lukáš pochodoval po studených chodbách koleje sem a tam, výhodou bylo, že se dalo udělat kolečko se zastávkou na balkoně. V hlavě si přemítal všechny ty polopravdy a sliby, které slýchával už třetím rokem.  Studium medicíny bylo mnohem, mnohem horší, než čekal. Peklo, peklo na zemi, kdyby měl odvahu, tak by poprosil vstřícného prodejce ve vietnamské večerce o panáka na kuráž pokaždé, když se z nádraží vracel vstříc svému novému domovu, vstříc snu, který se pomalu plnil, ovšem za cenu toho, že už tři roky nepřečetl žádnou normální knížku, v kině byl jednou a to v jednu odpoledne s kamarády ze studijní skupiny, když si krátili tu nejdelší pauzu na světě mezi dvěma semináři. Od té doby Účastníky zájezdu opravdu neměl rád. A holky, o těch ani nemluvě, kde je v tomhle bezčasí potkat? Že by zaklepala na dveře jeho ultra malého pokoje a řekla:„Ahoj, jelikož už jsi tři roky nevylezl na denní světlo, tak jsem si pro tebe přišla. A mimo jiné, jsem ta nejhezčí holka z koleje!“ Měl pocit, že se motá v začarovaném kruhu, najít světlo na konci tunelu se zdálo být nemožné, najít v současnosti spontánní radost bylo takřka nereálné.

Na jedno si Lukáš ovšem stěžovat nemohl a to na spolubydlení. Fenomén studentské komunity, sednete si, nesednete si.  Dvakrát dva metry jsou vaše, vybojuj si u kolejní rady ledničku, nebo budeš celý rok dávat pomazánkové máslo za 19 korun na parapet, otázka kvality života, otázka přežití. Někteří tomu říkali studentská „Eldéenka“.

Ondřej byl zvláštní týpek štíhlé postavy, s rozcuchanými hnědými vlasy, zhruba od dubna do září chodící skoro všude bos, tedy kromě metra a eskalátoru, protože se bál, že mu ukousnou prsty. Jak s oblibou říkával, dva roky na filozofické fakultě ho zaučili natolik, aby do deseti minut našel tu nejkvalitnější lysohlávku, která v Riegrových sadech již vyhlížela svého sběratele. S Lukášem bydlel už druhým rokem, svým způsobem k němu vzhlížel, k té poctivosti, každodenní dřině. A Lukáš? Byl rád, že sdílí mikropokoj s člověkem, který ho denně nezkouší z patologie orgánů dutiny břišní.  Vážil si ho, stali se kamarády.  Za Ondřeje byl rád.

Jednoho sobotního odpoledne, kdy kolej zela prázdnotou, jelikož většina studentů odjela na víkend domů, si Lukáš dával svoje oblíbené kolečko. „Opakování je matkou moudrosti,“ říkal si, „i když na to špatně vidíš.“ Ondřej si vařil sobotní oběd ve společné kuchyňce, již potřetí v tomto týdnu měl špagety s kečupem…a sýrem (plátkovým). Lukášovi to přišlo úsměvné, Ondřej nandával špagety na talíř, zamíchal do nich ručně nalámaný plátkový sýr, zalil všechno kečupem a řekl si:„Hm hm, mňam, to bude dobrota.“  Na koleji bylo málo dobrých kuchařů.

Lukáš pomalu došel k balkonu, čerstvý vzduch, pauza. Nepršelo, škoda. Výhled na Žižkovskou věž si užíval. Světlý bod dnešního dne. Z balkonu ve čtvrtém patře byl ten nejlepší výhled.  Snad po delší době si Lukáš dokázal představit, že léta, která má před sebou, nebudou vyplněna jenom povinnostmi, smál se. Pohledem sklouznul šikmo dolů na balkon ve druhém patře, ztuhnul, nevěřil. Ve starém erárním omšelém křesle seděla pohledná dívka s hnědými nazrzlými vlasy, zahloubaná do čtiva, zda to byla kniha, nebo učebnice Lukáš nedokázal odlišit. Stál jako opařený, v hlavě temno, před sebou světlo, stačí projít tunelem na druhou stranu. Z transu ho probrala až Ondřejova otázka:“Doktore, jdu do večerky pro kečup, chceš něco?“ „Ne, jsi hodný, díky,“ opáčil Lukáš. „Ondro, hele, znáš támhle tu holku?“ „Jasně, to je Markéta,“ odpověděl Ondra obratem.„Jednou když jsem tady byl o víkendu sám a potřeboval jsem vývrtku, tak mi ji půjčila, pak mi došly špagety, tak mi je taky půjčila. Určitě bude altruisticky-haptická, to se mi líbí. Seznámím Tě, chceš?“ Některým Ondrovým výrazům Lukáš vůbec nerozuměl, ale to bylo v tuto chvíli jedno. Jasně, že by chtěl, a jak. Nový směr, porozumění, světlo, které rozzářilo celou Švehlovu kolej, a ještě s tak nádherným jménem.

To příjemné opojení vzápětí pominulo. Lukáš si představil seznámení s Markétou prostřednictvím filozofa Ondřeje, rázem tu myšlenku potlačil. Zdálo se mu to bizarní, musí to pořádně promyslet.  Ondřej je fajn, ale seznámí se bez něj, nepůjde pro špagety, pro vývrtku. Nikdy neměl pocit, že je tím, který se dere dopředu. Nebyl Johnem ani Paulem, nicméně i George uměl zpívat a sklízel ovace. Chtěl ji poznat, objevit vlastní Abbey road, mimo svět tlustých knih a moderních medicínských poznatků.

Uběhlo dost obyčejných, nicméně o něco příjemnějších dní. Lukáš se těšíval na balkon. Markéta sedávala o dvě patra níže, pravidelně, hodiny, ve starém křesle s hrnkem čaje.  Když bylo chladněji, omotala si kolem krku velký hnědý šátek, slušelo jí to. Četla si, studovala, budila dojem tiché dívky, Lukáš si byl takřka jistý, že nic netuší.  Uvědomoval si, že musí najít odvahu, během příštích několika dnů, než zmizí, jak se to u holek stává.

Páteční večer probíhal v poklidu, Ondřej vyrazil do víru žižkovských hospod, které se jedna za druhou řadily v atmosférou pokrytých ulicích tohohle magického místa. Místa, které zůstává doteď v živé paměti. Později Lukášovi přišlo líto, že si těch neobyčejných chvil více neužil, víc okamžiků s čistou hlavou, ostatně ten pátek zůstal na koleji, půjde dřív spát, v hlavě byla Markéta.

Kolem půlnoci Lukáše probudil obrovský hluk, bouchání na dveře, skřípění. Měl pocit, jako když se někdo snaží rozrazit dveře beranidlem. Posadil se na postel, promnul si oči, v obrysu dveří poznával Ondřejovu siluetu, jak před s sebou něco tlačí. V polospánku nahmatal vypínač lampičky a rozsvítil. To, co viděl, mu takřka vyrazilo dech. Na chvíli strnul, nevydal ze sebe ani hlásku. Ondřej stál ve dveřích vysmátý, oči se mu leskly. „Ondřeji, ty…., ty, ty vole…vždyť to je…ty vole, kde si to vzal…proč…?“ Vysmátý Ondřej měl pořád radost, jednou rukou se opíral o dveřní rám, druhou hrdě hladil opěradlo starého omšelého křesla. Lukáš nepotřeboval ani půl minuty na to, aby poznal, co právě stojí v jeho pokoji. Ondřej s takřka dětskou radostí, v rouchu lehkého alkoholového opojení, upřímností a pocitu dobře odvedené práce ze sebe vyhrkl:„Luky, tak mě napadlo, víš, než ji dostaneš, a ty ji dostaneš, tak, že Ti opatřím kousek z ní, chápeš? Vlastně jsem chtěl pozvat Markétu k nám, ale ty jo, je to zvláštní, jak člověk ztrácí paměť, co se týče čísla dveří, a na všechny jsem klepat nechtěl, chápeš, ne? Tak jsem si půjčil aspoň to křeslo, aby ti ji něco připomínalo.“ Lukáš nevěděl, co říct. Popravdě cítil trochu úlevu, že se Ondřej nerozhodl Markétu najít za každou cenu. Představa, že by ji přemluvil a ona by teď stála v mikropokoji číslo 411 místo křesla, byla děsivá. Panika, co teď? „Musíme to odnést zpátky. Teď!… nebo ne, brzo ráno.“ Lukáš stále nevěřil, nořil se do složitosti situace, pro leckoho úsměvné, možná zbytečné, pro něj v tuto chvíli kritické. Konec nadějí. Krásné zrzce vzali to, co měla určitě ráda, díky čemu si vychutnávala atmosféru. Markéta mizí, jak se to u holek stává. Ondřej mezitím usnul v oblečení na své posteli.

Ono sobotní ráno bylo možná jedno z nejhorších, do jakého se Lukáš probudil. Radši vstávat v šest a začít se učit, než toto. Asi dvacet minut seděl na posteli, díval se na staré hnědé křeslo a stále nevěřil, pořád neměl plán. Ondřej se pomalu probouzel, jako vždy s úsměvem na tváři, byl šťastný člověk, Lukáš mu trochu záviděl. Vlastně se na něj nemohl zlobit, i když se cítil bezradně a v pasti. Ve své podstatě to ale udělal pro Lukáše, pro kamaráda.

„Ondřeji, vstávej! Víš co, musíme to vrátit, dokud je ještě relativně brzo.“ Ondřej přikývl. „Když myslíš“. „Snad se s ní nepotkám, prosím, já zloděj křesel,“ říkal si v duchu Lukáš. Byl nervózní.

Akce mohla začít. Lukáš nechápal, jak Ondřej to křeslo mohl v noci přitáhnout sám, bylo tak těžké, že jim i ve dvou dalo zabrat ho vůbec vytáhnout na chodbu. Do malého kolejního výtahu se s křeslem nevešli, rozhodli se jít pomalu, potichu po historických schodech. Ondřej šel bos, jako vždy, snad poprvé to Lukáš ocenil. „Jenom dvě patra, nepotkat ji, prosím“. Po celé cestě na nikoho nenarazili. Blížili se k balkonu, cíl byl nadosah. „Klapne to, klapne to.“  Pomalu potichu prošli malou kuchyňkou na balkon ve druhém patře. Tady je to místo, odkud se dívá na Žižkovskou věž, tady přemýšlí. To odsud možná někdy koukala do 4. patra, možná ne.

Křeslo nainstalovali přesně tak, jak bylo, Lukáš cítil úlevu, opíral se o studené zábradlí, oddychoval. Ondřej stál opodál, tvář nastavoval slunečním paprskům a usmíval se, jako vždycky. „Dobrá rozcvička, ale do třetice bych si to už asi nedal,“ vypadlo z něj.  Z toho ranního ticha je vyrušil až zvuk lehkých kroků, které postupně zesilovaly, jak se blížily k oprýskaným dřevěným dveřím kolejního balkonu. Lukáš zůstal stát jako zamražený. Ani ne dva metry od něj stála ta nejnádhernější holka, jakou kdy viděl.  Nazrzlé vlasy rozpuštěné, zčásti zakrývající hnědý bavlněný šátek, zářily do startujícího rána. V ruce držela velký zelený hrnek s nápisem: Kdo tvoří, ten žije.

   „Ahoj kluci, hm…Ondra, že jo?“ „Jo, jasné, to jsem já, mám tvojí vývrtku,“ vypadlo z Ondřeje usměvavě. „Jo a tohle je můj kámoš Lukáš, on bude doktor,“ stačil dodat. Lukáš se z místa ani nehnul, jako by měl nohy z kamene, díval se na Markétu, nevěřil. Nakonec ze sebe vysoukal: „Ahoj, neposadíš se.“ Byla to ta nejdivněji znějící věta, jakou za poslední dobu vyslovil. Markéta se na něj podívala, bylo na ní vidět, že jí to zaskočilo, ale úsměv nezmizel, ba naopak. „Víte kluci, ono tohle křeslo je putovní, je to křeslo štěstěny. Spolubydlící ho přivezla z domu, jako starej krám. Učily jsme se v něm na zápočty, a hle – všechno napoprvé.“ Lukáš stál, mlčel. „Rozhodly jsme se, že ho každý semestr dáme na jiný balkon. Víte co, vemte si ho teďka vy, určitě vám přinese štěstí. Unesete to? Já půjdu s vámi a vezmu si tu vývrtku.“ „No jasně,“ vyhrkl Lukáš. Ondřej zamumlal něco o zbytečné práci, ale nebylo to naštěstí slyšet, pořád se usmíval. Popadli křeslo, nejeli výtahem. Lukáš cítil, že přicházejí lepší časy, ve městě, které znamená svět, v místě, které mění lidské osudy. Má svoji Abbey road. Úsměvy od Markéty směrem k Lukášovi byly stále vřelejší a vřelejší.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Recent Posts